"Lidé začali ke svým jménům přidávat příjmení někdy ve čtrnáctém století, nejprve to bylo právo šlechticů, pak se tento jejich zvyk rozšířil i do podhradí.

Příjmení se až do osmnáctého století nedědila, dokonce si je naši předkové mohli během života několikrát pozměnit. Tuto možnost ukončil patent Josefa II., který nařizoval důsledné užívání dědičných příjmení.

Česká koncovka -ová historicky vyjadřovala, že daná žena patřila nějakému muži. Což dlouho platilo doslovně i podle zákona.

Jména vlastní ženských osob se tvořila od mužských takto:

1. Bylo-li i mužské příjmení svou formou jméno podstatné (Vyskočil, Žižka), tvořila se z něho příjmemí ženské osoby:

a) vdané příponou určitých přídavných jmen: -ová: paní Vyskočilová, Žižkova - žena patřící Vyskočilovi, Žižkovi.

b) svobodné příponou přídavných jmen přivlastňovacích: koncovkovou -ova - slečna Vyskočilova, Žižkova,.

2 .Bylo-li mužské příjmení formou přídavné jméno,, tudíž příjmení nemajíí koncovku - ová, ale zůstává tvar přídavného jména - paní Podlipská - vdaná žena, slečna od Podlipských - svobodná.

atd.

Zřejmě koncem 19. století se přestaly délkou "a" v koncovce rozlišovat svobodné a vdaná ženy - pro všechny platilo "á".

Lidé místy skutečně tento rozdíl mezi vdanými a svobodnými v zakončení příjmení dodržovali.

Kottův slovník . D. Modlanová: Naše příjmení."