Hele, když jsem byla mladší, dětí bylo míň a byly menší, tak jsem dokázala kmitat k vlastnímu uspokojení. Ale teď si teda říkám, co bych vlastně po sobě chtěla? 8-9 hodin v práci (když je normální stav, bývá to i horší), vaření pro rodinu, nákupy, zajištění chodu školky a školy, nedávno jsme se stěhovaly, pořád něco hoří - daně, registrace, trvalé bydliště, auto, zubař, imunolog, kroužky - co se budu bičovat, že nemám umytý okna? Sice mě to klidnou nenechává, ale co nadělám, nejsem robot...občas sním o tom, že bych si pěkně naprogramovala činnosti na měsíc předem, nic by mne nepřekvapilo a vše bych stíhala....(včetně programování, kdy můžou být nemocné děti)
připadá mi to jako šílený kolotoč, co se dnes po lidech všechno chce, zejména pokud mají děti. Normálně mne jímá hrůza co bude až se dcera zcela pubertálně zblázní - trochu to čekám a myslím, že to ve zdraví neustojím....
Uf a to jsme letos skoro nemarodila - naštěstí.
Dnes jsem ráno ještě před prací složila konferenční stolek a večer jsem chtěla složit noční stolek, ale na ten jsem už zapomněla...tak někdy jindy