Dvě mé kamarádky (sestry) měly prastrýčka, co je jako malé osahával (neznásilňoval je, ale stejně....) a museli tam chodit na hlídání, protože když to maminka a její sestry v dětství vydržely, tak to tyhle holky přeci vydrží taky. Když mi to líčily, tak mi nad tím zůstával rozum stát. Tohle člověk zkrátka nepochopí.

Přitom ta maminka byla člověk, který byl nějakým způsobem občansky anhažovaný, a když bylo něco špatně, tak to řešila. Byla jsem u toho, když nalezeného psa sama aktivně odchytila, ošetřila a vezla do útulku, a když cizího zraněného člověka nepřehlídla, ale zavolala záchranku, zabalila ho do deky a čekala s ním na příjezd. No a vlastní (nepochybně milované) dcery v tom nechala.

Jedna z těch mých kamarádek má malé dcery a vypadá zcela soudná, ale stejně se mi docela ulevilo, když jsem zjistila, že ten prastrýc je už léta mrtev.