Upřímně Kudlo, článek jsem pročetla a nějak se nemůžu přinutit k ukápnutí slzičky.

Zdůrazňuji, že nepopírám fakt, že ženy z výše vyjmenovaných důvodů znásilnění nehlásí. Nepopírám, že je třeba pracovat s přístupem k obětem. Nikdy netvrdím, že si za to žena může sama.

Ale je třeba se na celou věc, na celý příběh dívat v kontextu. Ve své domovině známá žena. Politička. Jméno pachatele neuvedla, přestože ho zná. I přes údajné znásilnění tam pracovala dál (tedy pod svým nadřízeným-pachatelem) další spousty let.

Nemůžu si pomoct, ale celé to na mě působí dost nevěrohodně. Tak, že dotyčná dáma chce získat politické body a gender témata v současnosti táhnou.

A jsou lidi, co řeknou a udělají cokoli, aby se dostali na vrchol. Kde s v nás bere ta jistota, že jen muži lžou a uchylují se k rozporuplným metodám? Proč si myslíme, že cokoli žena řekne je svaté a vždy pravdivé?