Klinickou depresi jsem naštěstí neprodělala, ale mám velkou rodinnou zátěž (deprese, panické ataky, úzkostné poruchy,...) a sama vnímám výrazné sklony k témuž. Párkrát v životě už jsem byla na cestě k nejspíš nepěkným stavům, zatím se vždy nějak podařilo včas "zachránit".
Aktuálně cítím velkou důležitost moci se vyspat - ca 5 let spánkové deprivace mi totálně rozhodilo schopnost spánku a prakticky jsem se znovu učila spát, ale furt spím dost mizerně. Nejlíp spím, pokud se odpravím fyzicky, takže to dělám často
![:-)](/g/s/0.gif)
Obecně jsem se na stará kolena našla ve vytrvalostním sportu, strašně mi to pomáhá nejen se spaním, ale i v možnosti soustředění se na nějaké dosažitelné cíle, v setkávání s lidmi (jinak jsem introvert a lidi mě unavují, mám minimum kamarádů), až teď přes sport jsem našla spoustu známých, se kterými mám společnou řeč, která mě nevyčerpává.
90% tréninku se navíc odehrává pod širým nebem, což nutně potřebuju taky, jinak pracovně dřepím furt u počítače.
Takže za mne prevence - spánek, pohyb venku a intenzivní sport. To mi hlídá myšlenky a unavuje tělo tím správným způsobem. Pokud se občas dostanu do fáze, že už nemám mentální sílu jít se hýbat, je zle a potíže se začnou vazbit a prohlubovat. Naštěstí mé okolí už ví, kde je problém a zatím vždycky se to podařilo včas "nahodit" zpět.