Kat, děkuji za optání. Je mi daleko lépe než před rokem, natož před dvěma (manžel zemřel leden 2017), ale připadá mi, že již nikdy nebudu ten člověk, co předtím. Což mi přijde logické a v pořádku a přirozené. Jsem smířená. Prostě mě část chybí, on mi chybí, pořád, trvale, nepominutelně... takže je mi stále určitým způsobem smutno, je to jakoby takové pozadí nebo podkres všeho i pěkného, co se (mi) děje. Těším se na vnouče, co se má narodit každou chvíli, a současně je mi smutno, že manžel se těšit nemůže. A tak je to se vším. S novým domkem, co měl být náš, a je jenom můj, ..................... se vším.