No dobře, teoreticky nemusíš, ale když máš to dítě tak se mu přece věnovat chceš, i když tě bábovičky ani malování nebere. Když máš ale děti dvě, tak se alespoň NA CHVÍLI zabaví sami, kdežto jedináček fakt jen na chviličku.
Já nejsem zrovna mateřský hravý typ, jsem typ v tomhle jako ty, plácání báboviček a podobné blbosti jsem si fakt nikdy neužívala, nikdy jsem nepochopila proč je tak důležité malovat a když mi synátor házel pastelky do kouta, spíš jsem to uvítala.
Dokud byl mimino a malé batole, tak byla celkem v rámci možností pohoda, když už mu táhlo na třetí rok, tak už to bylo dlouhý a otravný pro nás oba. On už potřeboval školku jako sůl, potřeboval kontakt s někým svého věku a já už byla z celodenní snahy zabavovat tříleťáka taky už dost otrávená. Ve školce se mu od první chvíle moc líbilo a i já byla ráda, že je chvíli klid. Když jsem pak mohla dělat i něco jiného než vymýšlet kraviny pro jeho zábavu, tak jsme se na sebe víc těšili a ten kratší čas strávený spolu víc a líp využili. Moc proto nedokážu chápat zdejší averzi vůči školkám, dodnes si synátor pamatuje, jak tam bylo bezva. Kdyby měl sourozence, zabavili by se aspoň na chvíli spolu. To období než šel do školky bylo hrozný.