Irmi - ano, mám, přešla jsem na modernější (beru mnoho let, teď jsem bez terapie, už se dvěma terapeuty jsem se dohodla, že na chemickou nerovnováhu v mozku jako takovou asi neexistuje účinná terapie a že mám "zpracováno"). Nástup účinku byl trochu divočejší, usadilo se to.

Podle mého tu ránu osudu zvládáš velmi dobře, ale priorita je samozřejmě jak se cítíš ty.

Jinak čtu, jak se tu "sekáte" o užívání/neužívání léků.

K tomu jen poznámku - není mi ani 50 let a za pár posledních let vím o pěti lidech (všechno muži), kteří dobrovolně odešli z tohoto světa. Ani u jednoho nebyl příčinou fatální zdravotní stav, zpravidla vztahy.

Napadlo mne, zda by tu ještě nebyli, kdyby zavčasu navštívili lékaře a nějakou tu psychoberličku si nenechali předepsat...

Myslím, že psychická onemocnění existovala vždycky. Ano, byli jsme víc spjati s přírodou, která určitě léčí, byli jsme více v pohodě a ten tlak na výkon a spotřebu nás samozřejmě dostává daleko rychleji do úzkých. Přesto nesouhlasím s tím, že jsou nadužívaná. Osobně znám jen lidi, kteří bojovali vlastními silami a když už nemohli dál, požádali o léky. Většina z nás (uživatelé léků) asi stále vnímá psychiatrickou péči jako nějak stigmatizující.

Tak bych nesoudila tak přísně. Tak hezké dny, pokud možno bez nutnosti podobného léčení všem.