Ahoj, soucítím
.
Myslím že to ještě půjde. Pokud oba budete chtít.
Řekla bych dětem, že jsem byla hodně naštvaná, ale že tátu mám pořád ráda a chci to ještě zkusit, že chyby děláme všichni. S ním bych si mezi 4 očima promluvila. Už klidně, ale velmi jasně. Řekla bych (pokud by to byla pravda), že jsem ho nechtěla naštvat, jen jsem byla vytočená a zoufalá z jeho neupřímné komunikace, neviděla jsem cestu ven. Ale že ho mám stále ráda (a že jsem to řekla i dětem, uznávám že nebylo dobré jim to takto nerozvážně vyklopit), ale že některé věci prostě musí mezi námi fungovat lépe. Zkusila bych objasnit ty věci, přes které opravdu nejede vlak: Že základem manželství, jako i jiných funkčních "týmů". musí být důvěra a upřímnost - komunikovat, řešit věci narovinu! Prostě problém pojmenovat je prvním krokem k tomu, aby se dal vyřešit. (Takový přístup "na rovinu" by jako chlap měl vlastně ocenit, ne?) A jestli je k tomu ochotný, tak si "plácnout" že to spolu dál zkusíme...;-) Tak nějak. Hodně štěstí!