Přidat odpověď
77krásko,
prostě musíš sama sobě odpustit. Stává se to hodně lidem. Vždycky si kladeš otázku, cos mohla udělat líp.
Než mi zemřel táta, měl potíže s pamětí a taky spoustu věcí vnímal ze své pozice jinak než já. Chytli jsme se při debatě o nerovných pozicích na trhu práce. Tak mě naštval, že jsem s ním následně odmítla zahrát si partii Scrabble, protože krom pachuti z diskuse bych ještě ztrácela trpělivost při opakovaném vysvětlování základních pravidel hry (nevěděla jsem, že mu nemoc zasáhla paměťová centra, myslela jsem, že je jen líný si cokoli pamatovat). O tři dny později táta zemřel. A hádej, čeeho mi bylo líto jako první.
O mnoho let později jsem během nakupování strčila do vozíku mámin oblíbený plísňový Saint Agur a říkala si, že jí ho dovezu až druhý den, protože ji nechci večer u televize rušit. Druhý den se jí udělalo zle, v sanitce upadla do kómatu a už se neprobrala. Nedokázala jsem se na sýr podívat, natož ho sníst. Pokaždé, když ho zahlédnu, zatrne mi.
Tyhle věci se prostě stávají.
Předchozí