Dojíždět denně hodinu a půl tam a hodinu a půl zpátky, být vlastně celý den pryč a nemít defacto žádný volný čas, to by odrovnalo i mě jako zdravého dospělého člověka a brzy bych si tímhle stylem života nějakou diagnozu "vyrobila". Tři hodiny denně na cestě je hodně i autem, natož hromadnou dopravou s x přestupama.
To tu nikoho nenapadlo, že problémové chování syna může být důsledek neúměrné zátěže z cestování a žádný "speciální přístup" toto nevyváží?

Hezky to kontrastuje s debatou, která tu taky proběhla o nechuti dojíždět do práce a kolika lidem tady připadalo jako nepřiměřená zátěž sednout do auta či autobusu a jet patnáct minut do práce.