To, co popisuješ, bylo i za mého dětství. Žalobníky jsme nesnášeli, kluci s klukama a holky s holkama bylo taky vždycky, zpívá o tom i Svěrák. To, jak pevné mají děti přátelství, záleží na povaze dětí i na tom, zda už narazily na toho pravého přítele. Já jsem měla to štěstí, že jsem si našla ve školce ve 3 letech Verunku, se kterou jsme si blízké dodnes. I když se třeba několik let nevidíme, myslíme na sebe, víme o sobě a když se sejdeme, normálně navážeme. Takovou mám ještě jednu kamarádku, kterou jsem si našla ve 30 letech. V mezičase jsem měla blízké kamarádky, mám je hodně ráda, ale nejbližší vztah mám s těmito dvěma, které bohužel bydlí daleko.
A děcka to mají stejně. Mají někoho, kdo je jim blízký, ale na člověka, se kterým jsou jaksi vnitřně napojené, ještě třeba nenarazily. Dcery teda mají nejlepší kamarádky, za kterými chodí i po škole, kamarádka prostřední se přihlásila do všech kroužků, jako moje dcera, aby byly co nejvíc spolu.