Zkrátka má syn jiné zájmy, to je v pořádku. Nikdo si nerozumí úplně s každým ani jako dospělý Zní to, jako bys chtěla syna přesvědčit, ať naváže přátelství s někým, s kým má společný jen věk a místo? Nebo trápí jeho samotného, že nemůže najít spřízněnou duši?

To dětské "donášení" může mít různé příčiny. Někde vidím, že dítě nedokáže pochopit, jak je možné, že někdo neposlouchá paní učitelku. Není za tím úmysl poškodit to druhé dítě, ale poukázat na v jeho očích nepravost - udělejte s tím něco, přece nemůže nemít úkol! Nejistota, hledání, posuzování - ve smyslu poznávání světa.
Někde je to potvrzování sebe, jsem lepší, koukejte, já ten úkol mám. Je to na dospělých, jak s tím naloží

Osobně mě už jako dítě rozčiloval ten rozpor při "žalování" - když se něco děje, chceme po dětech, ať to řeknou někomu dospělému, ale když to řekne, dozví se, že žaluje. Nikdy ale nezazněla definice toho, co ještě žalování není, a co už je. Takže jsem se snažila neříkat skoro nic, ale to bylo taky špatně.
Teď už to samozřejmě chápu, že to bylo převážně o reakcích dospělých, a sama se snažím si na to dávat pozor, zjistit motivaci, proč dítě "žaluje".