Mě vůbec nevadí, když se lidi rozstěhují nebo rozvedou.

Vadí mi, když se v důsledku toho začnou chovat jako hovada. To prostě v práci vídám strašně často a jsem z toho zoufalá, jak ti lidi se chovají...

Určité krátkodobé rozvodové zatmění mysli je normální asi u všech, ale když se po půl roce, roce, dvou letech, sedmi letech, chovají jako idioti (často bohužel tedy jen jeden z nich), tak jsem z toho už velmi unavená a občas i nepříčetná...



Pro mě je mírou smyslu vztahu to, zda jsem v jeho rámci spokojenější, než bych byla sama. Nepoměřuji kvality dlouhodobého vztahu významem hormonálního šimrání čerstvé zamilovanosti.


Nemyslím si, že člověk v dlouhodobém vztahu má být denně nějak bláznivě šťastný, ta klidná spokojenost je pro mě naprosto dostatečná.
Ale vnímat manželství jako oběť? To by se mi nechtělo.