Tedy tahle moje reakce neni jen na Tebe, ale jaksi vseobecne.

Osobne vubec nechapu styl komunikace s kymkoli - na nekoho kricet, z jakehokoli duvodu.
S kazdym v okoli mluvim. Slusne, bez vypadu a rozcilovani a kriceni, natoz revu. Nikoho nenazyvam zadnymi nazvy, ale slusne oslovuji. Zrejme to mam jak vrozeny, tak od okoli okoukany. Nejsem zadna "klidna" ani prchliva povaha, ale nedela mi potize resit cokoli domluvou. Neumim siu vubec predstavit situaci, kdy bych mela potrebu jecet, natoz na nekoho.


A proste vubec nepochopim, proc bych mela jecet na nekoho blizkeho, z jakehokoli duvodu - ze nedela, co ja chci? Natoz na deti, ktery se muzou branit jen tim, cemu chci zabranit - jecenim, neposlusnosti, trucem, schvalnostmi. Nejsem zadnej andel - proste mne nikdo nevychovaval revem, tresty, nadavkami. S detmi si povidam prubezne, nez k nejake situaci dojde, takze k ni obvykle ani nedochazi a neni nutny ji resit. Kazde moje dite bylo jine, nechovala jsem se k nim podle sablony. Zadne z nich ale neresilo nic lhanim - kdyz neco provedly, chtely domu mi to rict a popovidat si, ze je to mrzi (=ne omlouvat se, ale ze fakt je to mrzelo). Trestany nikdy za nic nebyli. Vsecko meli povoleny, a presto nedelali nic hroznyho. Od malicka jsme si povidali o tom, ze ruzny veci se proste musej a kdyz to neudela ten, musi to udelat nekdo jinej. Neco je hodne dulezity, neco muze po dohode pockat. A tak podobne.