Aleno, naprostý souhlas. Jako matka jsem pořád jenom člověk a pokud se situace vyhrotí tak, že křičím, tak k tomu asi mám důvod a nedělám to jen tak z plezíru. Nikdy jsem se dětem za svůj křik neomlouvala, protože na ně nikdy neřvu bezdůvodně. Ale když jim 3x řeknu ať uklidí v obýváku roztahané hračky a posléze mi na těch krámech ujede noha, tak prostě nevidím důvod se jim jakkoliv omlouvat. Navíc každý je jiný - na syna (6) bych mohla řvát od rána do večera a jeho to nerozhodí, zato na dceru (10) se jenom křivě povídám a už se v slzách hroutí.