Celou diskuzi jsem necetla. Deti mam dospely, ale nervala ani nekricela jsem na ne nikdy. Na mne taky nikdy nikdo nektricel. Cela ta anabaze "vychovy" tresty, kricenim, nazyvanim ruznymi nazvy (=dneska mi padla o oka diskuze o tom, jestli je "fracek" nadavkan nebo ne…).
Samozrejme kazdy ma jen jedny nervy, je unaven, nervozni atd atd. Ovsem vyradit se na diteti? Ono je tezke resit veci, kdyz uz je to akutni. Jednodussi je nejak preventivne predpokladat, ze k nejake situaci dojde, protoze …. (dopln, co predchazi), a te situaci pokud mozno zabranit. Nebo nebazirovat na zbytecnostech. Vsechno neni takj silene dulezity, aby se to muselo resit TED HNED. Neco jde resit i hrou. S humorem, i kdyz je dite nastvany a sily (Ne se sarkazmem a ironii - tak male dite nechape).


U nas se tresty/omluvy nepestovaly. Omluva neni si s ditetem sednou, kdyz je v klidu, a popopivad si, ze neco je proste takhle a jinak to nejde. V tve situaci bych holcicce vysvetlila, co je MOJE povinnost a ze povinnosti mame my vsichni, jako rodice daleko vic(=vypocitat, co musim delat, aby ona..., a co teda ona musi, kdyz to je takhle) (a neni na to moc mala), nejake ty konsekvence pro ni (diry v zubech, unava druhy den...), kdyz to JA nedodrzim. A hlavne bych se snazila priste predejit a hlavne na dite nekricet, kdyz neco nejde, jak ja chci. To si postavi hlavu kazdej, nejen dite.