Máš zvláštně nastavený přístup k dítěti, jestli na sebe běžně křičíte.
Musím říct, že "výchova" křikem se mi velmi příčí.
Je to buď známka slabých nervů rodiče (jasně, výjimečně ulítne každý, když se sejde únava a náročná situace, ale je to úlet a tam je pak na místě ta omluva), a nebo známka silového přístupu.
Ani jedno nepovažuji za dobré. S dítětem se přece nebojuje.
Takže nějaké scény a omlouvání bych pokud možno úplně odbourala a zkusila bych žít s dítětem více "na pohodu", v klidu se domlouvat a uvědomit si, že chování dítěte je reakcí na chování rodiče a často velmi citlivou reakcí.