Já bych problém s církevní školou neměla,kdyby ta hlavní část fungovala jako každá jiná škola a ta duchovní část byla nepovinná. Dítě se samo může rozhodnout,zda na bohoslužbu nebo nějaký seminář chce docházet.Jen,protože si něco poslechne nemusí znamenat,že chce hned pokřtít a praktikovat. Jen si třeba poslechne jiný názor a pohled na svět.
Co se týče těch LDN a hospiců,tak myslím,že ,mají lidé pocit,že se jim dostane lepší péče. To máš jako,když je někdo vážně nemocný a obrací se najednou kromě lékařů na léčitele i boha. Prostě hledáš pomoc,kde se dá.

Co mě,ale třeba osobně zaráží je moje zkušenost z nemocnice. Ležela jsem na pokoji se starší paní. Byla po zákroku a byla taková uplakaná až skoro hysterická. Co konkrétně jí bylo nevím. Byla odněkud z Moravy kolem Třince takže mluvila česko-polsko-nářečím a nebylo úplně jednoduché jí porozumět. Paní si přála faráře. V tom není problém,protože mají k dispozici kaplana. Co mi,ale přišlo divné je to,že kaplan přišel, sedl k paní a začal s ní rozmlouvat. Žádné soukromí pro ní ani pro mě. Ač jsem měla prasklou tepnu,tak jsem se raději zvedla , odešla z pokoje a dopřála jim soukromí. Přiznám se,že,kdybych měla potřebu s tím kaplanem mluvit,tak bych si k tomu přála soukromí. Tohle mi přišlo takové nedořešené. Vím,že je tam kaple a,že tohle není úplně běžné standardní odd.,kde mohou pacienti běžně vstávat z postele,ale to soukromí mi tam tedy hodně chybělo.