Já vidím primární problém v tom, že o tom nechce mluvit a reaguje na to podrážděně, i když mu musí (nebo mělo by) být jasné, že to není "jen tak" a že té partnerce něco důležitého chybí.

To by mi vadilo víc než absence sexu, protože bych vůbec nevěděla, na čem jsem.

Kdyby partner třeba "nemohl" ze zdravotních důvodů a partnerce to řekl, tak by

a) věděla, na čem je (že v tom není milenka ani ztráta přitažlivosti)
b) mohli řešit ten zdravotní problém
c) čekala bych, že ohleduplný partner si vymyslí nějaký náhradní způsob, jak partnerku uspokojit, protože mu nebude jedno, že ona sex potřebuje, a i když on ho v dané chvíli není schopen poskytnout "plnohodnotně", tak může nabídnout aspoň něco. V takovém případě bych pak považovala za sprosté si někoho najít, protože "v dobrým i zlým" a on dělá maximum, co v dané chvíli může.

A myslím si, že mezi partnery by měla panovat taková důvěra, že by spolu měli být schopní komunikovat na rovinu a ne nepříjemné věci zametat pod koberec.