Ropucho, u nás konkrétně to beru na stejné úrovni, jako školy Waldorfské nebo Montessori. Prostě směr výuky a názorů, který mi nevyhovuje a nechci takhle vést naše děti. Nepřeji si, aby mi dítě chodilo domů s tím, že kdo se před jídlem nemodlí, bude zatracen a bude z toho zbytečně úzkostné. Nevím, co by přišlo dál, protože v této chvíli jsem jejich docházení na náboženství ukončila. Původní záměr byl dobrý, seznámit děti i s jiným smýšlením, čistě pro informaci, jako školní kroužek v bývalé, státní škole, který vedla jeptiška z přilehlé farnosti, ale stejně jako si děti nenechám strašit čertem, nechci je nechat strašit ani bohem.
Víru či nevíru beru jako čistě soukromou věc, vadí mi, pokud jsem konfrontována s nadšeným katolíkem, který mne chce spasit. Uznávám, že je to o jedincích,nejsou takoví všichni a já jako dospělá umím případné ataky utnout, ale děti jsou v tomto směru křehčí a tak je prostě primárně nebudu dávat do církevní školy. Pokud se stanou věřícími v dospělosti, o své vlastní vůli, je to už jejich věc.
Mám mezi svými známými dost věřících a o některých to jen vím /a o některých možná ani nevím/, ale nic z toho pro mne nevyplývá, jiní se chovali jako přesvědčovači a s těmi jsem tedy brzy kontakt přerušila. Více fanatičtí byli v tomto směru katolíci, daleko mírnější byli evangelíci.
U katolíků mi vadí jistá rozpínavost, když například mého bratra bez svolení rodičů tajně pokřtili. Bylo to ve státním ústavu, s řádovým personálem, za totality, kdy moc na výběr, kam umístit mentálně a fyzicky postižené dítě umístit, nebylo. Rodiče se to dozvěděli náhodou, asi rok potom, přestože jsme ho navštěvovali každý druhý víkend.