1) velká písmena - souhlasím a jsem hodně pro. Až tedy na názvy měsíců a dní v týdnu. Nevnímám je jako jedinečná vlastní jména, květnové pondělí a prosincové pondělí a leden 1989 a leden 1631... vnímám všechny pondělky jako typy dnů, asi jako sofa je typ pohovky...
Navíc současný styl psaní není nic "odedávna"

2) mně... akceptovala bych bez valného nadšení

3) shoda podmětu s přísudkem... trpěla bych jako zvíře V psaném textu to pomáhá ke specifikaci podmětu; "šli jsme s dětmi nakupovat" je jiná parta než "šly jsme s dětmi nakupovat"

4) čárka před a a nebo... u nebo bych se na rozdíly mezi souřadným a odporovacím významem vykašlala. Před a se čárka vyskytuje většinou kvůli vložené větě vedlejší před ním. Tam bych čárky ponechala, připadá mi, že to zjednodušuje orientaci v souvětích.

5) Aby jste, aby jsme... tam bych raději děti vzdělávala na téma rozdílů jazyka užívaného při psaní, při mluveném projevu a při běžném hovoru... Rve mi to oči

6) ji/jí mě rve a uši i oči. Nezjednodušovala bych.

7) cizí jména - no, anglický přepis ruštiny mi vadí. Jinak myslím, že se mezinárodně užívané transkripce časem prosadí samy.

8) Dost bylo větných rozborů, souhlasím. Základní kategorie ano, ale ne pitva jazyka. A myslím, že detailní rozbory nejsou nutné ani pro výuku cizího jazyka. Česky jsme se naučili, aniž nám maminky vysvětlily doplněk a přístavek. I cizí jazyk se imho lépe učí užíváním než pitvou.