Soucítím...Moje dcera je ´úplně jiná, je to náročné zase jinak...Chodí třikrát týdně do denního stacionáře a psychicky odpočívám každou minutu, co je pryč. Je jedno, jestli odpočívám při mytí schodů v paneláku, nebo prolízáním obchodů nebo si dám saunu s kámoškou či knihovnu....Strašně mi to pomáhá. V té škole netuším jak to máte nastavené...jaká bude budoucnost...S tím neporadím, to musíš vědět ty, co se má učit a proč a k čemu mu to bude. Dcera je nemluvící a má tmr, plus nízkofunkční autismus, takže já místo trápení s učením řeším počurané a pokakané plenky. A neustálé hlídání aby si nezdrhla, neublížila si...Musím říct ale, že více než ona mě poslední roky vyčerpávaly jiné věci, rozpad manželství, problémy s penězi. To už se vyřešilo a mně se náramně ulevilo. Teď zase puberta druhorozeného miláčka :D tvl, ten mi dává....Dcera je léta stabilně stejná, takže s tím jsem tak nějak vyrovnaná. Spíš přemýšlím nad budoucností....Kolik let ještě budu takto s ní....Kdy půjde do chráněného bydlení....Kam půjdu pracovat....atd atd atd