Po známkách baží téměř výhradně rodiče (rozuměj obvykle po tom, aby JEJICH dítě mělo jedničky, protože si je nepochybně zaslouží, event. někteří pokročilejší filozofičtěji zaměření se dopracují k poznání, že jedničky si zaslouží všichni a všichni je mají mít, což finálně dává známkování takový jako vyšší rozměr ). A pár rigidnějších učitelů. Dětem není těžké vymýt hlavy, zvláště těm menším. Známka je dobrá max. jako pomocný nástroj na vyhodnocení úspěšnosti v didaktickém testu. Ale stejně obvykle i průměrný učitel se dobře orientuje na stobodové škále a nepotřebuje to redukovat na pět. Resp. pokud by se ve škole hodnotila POUZE úspěšnost v didaktickém testu, mělo by logiku známkovat. To není až takové scifi, jak by mohlo vypadat, bylo by dost pádných důvodů to dělat a taky se to tak dělá leckde. Ale jsou i důvody, proč to nedělat. Klaus (jediné, co se mi chce říct k němu) razí myšlenku to tak dělat. Proč? Ehm..
Známkování je strašná blbost. Přežitá minimálně padesát let. Působí daleko víc škod než užitku, ALE v naší škole je to poslední slaboučký nástroj na udržení kázně a autority učitelstva. Jako pořád ještě učitel je ten, kdo ty jedničky vydává a i když blbě a čím dál hůř, stejně se ještě může postavit na zadní a nevydat a co pak?