Míval náš starší syn, téměř denně, kolem 4, 5ti let. Po vzbuzení jsme si ho pak brali k nám do postele.
Spal se sestrou o patro níž a já pokaždé letěla za ním ze schodů dolů, rozespalá, div jsem se nepřerazila. Jednou se mi podařilo na schodech se strašně praštit do brňavky a když jsem doběhla za synem, plácla jsem ho párkrát přes zadek (jasně, teď už bych to neudělala) a u toho jsem na něj křičela, ať příště neřve, ale vezme peřinu a dojde za námi nahoru.
Od té doby jsme vždycky v noci slyšeli ťapky po schodech a zvuk peřiny táhnoucí se po zemi.
Nevím, jak je to možné, ale od té doby místo řevu sebral svou peřinu a vyrazil za náma do postele, to pak trvalo možná rok, možná dva, co s námi spával. Ale už nikdy neměl ten prvopočáteční noční děs...nebo třeba měl, ale neřešil ho řevem, ale přesunem k nám, v naprostém klidu.