Kudlo, myslím, že to pořád nechápeš.

"Ráda bych měla s dětmi v jejich dospělosti takové vztahy, aby do nich vůbec nepatřilo "je mi blbé odmítnout". To si myslím, že je totálně nezdravý - buď teda radostně přispěcháš klidně i z toho druhýho konce republiky, protože zrovna můžeš, a uděláš to pro to dítě RÁDA, nebo by Tě to dítě vůbec nemělo stavět do situace, aby Ti to bylo blbý.

Myslím, že známkou zralých vztahů je i možnost odmítnout, pokud se Ti něco nehodí, aniž by Ti to ten druhej přičetl k tíži."

Nejde o to, že by mi děti něco přičetly k tíži. Není mi něco blbé proto, že by se děti na mě zlobily. Do situace, že považuji za vhodné to pro ně udělat mě nestaví děti (leda snad tím, že je vůbec mám). Je to stejné jako u mladších, malých dětí. Cítím, že bych něco měla, ale to není, že ony to po mně chtějí. Já to chci udělat, třeba pohlídat dítě, i když ve skutečnosti bych se šla raději proběhnout. Ale je mi to prostě blbé si jít běhat, zatímco syn a snacha bude padat na hubu. Tedy nechci to udělat proto, že si raději hraju s batoletem než běhám, ale JE MI BLBÉ přede mnou samou se jít proběhnout - vlastně bych si to ani neužila, když bych věděla, že mladí jsou v úzkých.