Hele, já bych považovala za fér, kdyby moje máma aspoň trochu pohlídala, protože postavila svůj rodinný život na neskutečně obětavé babičce přímo v domě. Ta mě například hlídala po dva roky, co jsem byla imobilní (a tudíž v domácí škole), den co den, od rána do podvečera. Všecky prázdniny, všecky nemoci za celý naše dětství pokrytý. Při práci do večera byl dohled a teplá strava zajištěná. Děda nás vodil do školky a mě pak do školy (špatně jsem chodila).

Ale to se dnes už nepočítá, protože "babička neměla svoje zájmy" a "byla jiná doba". Stačila by desetina, vlastně dvacetina toho, co máma od své tchyně obdržela na péči o děti, ale ani to není ochotná. No tak není, no. Nenadělám nic. Ale mrzí mě to. A mrzí mě, jak slibuje mým dětem hory doly, když z toho pak zrealizuje tak setinu.

(Táta z toho samozřejmě taky těžil, ale ten za náma jezdí, pomohl nám se stavbou, prostě po své linii dědečka).