Je mi smutno. Nespím, mám strach. Stašně si potřebují s někým promluvit, ale není s kým. Už tak dlouho si žiju ve svém vlastním světě, že už to ani jinak neumím, ale zároveň cítím, že mi to škodí. Nevím jak z toho ven. Často si popláču, pak se zase dám trochu dohromady a funguju. Je to ale čím dál tím víc těžší. Vždyď by život mohl být krásný, jen ho umět líp žít. Nepřipouštět si některé věci. Ale mě to stojí strašně sil. Už nevím kde brát.