Upřímně? NEVÍM.

Opravdu nevím. Celý život se u mě po nějakém čase objeví pocity prázdnoty, zmaru a beznaděje. Pocit, že nic nemá smysl a nic mě nebaví. Nikdy to nebylo tak zlé, abych vážně uvažovala o sebevraždě či nedokázala vstát a fungovat. Příznaky deprese, tak jak jsem je četla na mě v tu danou dobu sedí jen z části. Asi každý z nás někdy zažil období, kdy to bylo "naprd", nic nebavilo a člověk fungoval tak nějak automaticky jako robot.
Myslím, že hranice mezi momentálním špatným rozpoložením a depresí je velmi, opravdu velmi tenká a proměnlivá. Tak tenká, že rozeznat tu hranici je těžké i pro odborníka, natož pro nás jako laiky, kteří máme tendence k pesimismu a musíme vynaložit větší úsilí pro to, abychom byli vyrovnaní.