Přidat odpověď
Rišulko,
pocit, že nikdo nemá na nikoho čas, mám dost často i já a to jsme průměrná rodiny s průměrnými osobami.
Ale pokud jde o rodiče postižených dětí - tam vidím jeden problém z hlediska komunikace. Když se někde potkám s rodičem postiženého dtíěte a bude situace, že bychom si mohly popovídat, tak nemám problém "dělat ucho", ale nevím, jak a co mám říkat já.
Protože jsou věci, které mně ohledně mých dětí trápí nebo mrzí a snažím se je řešit nebo si s nimi nevím rady. Ale vedle starostí toho druhého rodiče jsou to samozřejmě prkotiny.
Mluvit o tom, že dítě furt zapomíná na úkoly a že si s tím nevím rady, mi připadá trapné a neohleduplné, když vím, že ta druhá maminka je ráda, když se její stejně staré dítě samo oblékne apod.
Předchozí