Ahoj. Protože jsem dnes zrovna doma a prožívám svůj život posledních několik let jako na houpačce, tak bych ráda věděla, jak to máte v manželství vy,když: jsem vdaná hodně let, máme dvě děti, které ač jsou větší, stále jsou nezletilé. S manželem se rádi máme, ale nesmírně nás drtí problémy,které si manžel natahal z minulosti z podnikání. Neustále nějaký problém řešíme, vyřešíme a objeví se další a pořád dokola. Z celého kolečka jsme unavení. Nehádáme se pořád, je to prostě jako na houpačce - chvilku vše OK, pak na rozvod. Osobně si myslím, že hlavním problémem u nás je komunikace. Já ctím a vyžaduji říci si vše na rovinu, zejména, pokud je nějaký problém, manžel jak kdy.Když se nechce dohadovat, zamlží... po tolika letech a zkušenostech to poznám, nebo mi to řekne můj 6. smysl , a urputně tlačím, aby mi řekl pravdu,protože to tak určitě není atd. Chyby mám já i on. Ale už jsem z toho unavená. Zrovna včera jsme něco řešili, kdy se to zvrtlo. Věděla jsem, že manžel neříká úplnou pravdu, a tak jsme se dohadovali. Konec byl hrozný - řekla jsem mu, že když ve svých letech mu dělá problém říkat věci jak jsou, a jsou to věci podstatné, tak že já osobně končím. Řekla jsem to i dětem. Manžel se pochopitelně strašně naštval (urazilo ho to, že jsem to řekla dětem), řekl jim,že všechno není tak, jak říkám a šel se zchladit ven (bylo podvečer). Vinu hází na mě, nepřipustí si své chyby. Dnes, když o tom tak přemýšlím, tak nevím,co teda dělat.Jestli opravdu odejít, odstěhovat se, děti vyměnit školu, kamarády, já práci, nebo se uklidnit a táhnout tu káru dál, jak se říká. Vím,že manželství a život všeobecně není procházka růžovou zahradou, vždycky jsem ctila rodinu a dělala všechno pro ní, ale už nějak ztrácím síly. Neumím si zatím představit, že bychom se rozvedli a žili každý zvlášť. Možná je to i trochu zvyk... ale pořád mi na něm záleží... Když hrajou roli své emoce, tak to je o něčem jiném.To ho mám plné zuby! Nevím, kde se hned poradit (do poradny nechci, trvá než se člověk objedná, rodičům nechci přidělávat starosti). Jak ve chvílích nepohody, kdy už toho všeho máte dost přesto v manželství vydržíte, kde berete sílu na to jít dál a pokračovat? Kolikrát si vzpomenu na svou prababičku, která to s pradědou neměla vůbec jednoduché! Škoda, že už se jí nemůžu zeptat, kde ona brala sílu, komu se ona svěřovala,když jí bylo do pláče... a to žila v době, kdy nebyly mobily, internety atd.