"Ale sebe si ve 20 nedovedu představit jako dětnou, to by byla moje smrt."

Kudlo , vědomě vytrhuji z kontextu, ale připadá mi to jako opravdu vtipný výrok. Je fakt, že v poslední době se setkávám s lidmi okolo třicítky, kteří jsou z nějakého důvodu přesvědčeni, že narozením dětí končí veškerá sranda na světě. Moc je nechápu, protože odsunutí pořízení dětí je jen odsunutí. Později začneš a později s péčí skončíš.
První dítě mám ve 25 a poslední v 34 letech. Touha po dětech byla u mě daná, mimina úplně miluju, netrpěla jsem pocitem, že mi něco utíká, věci kolem dětí šly poměrně lehce. Přesto v kontextu toho, jakou péči děti potřebují jsem ráda, že jsem v těch 34 letech s plozením skončila. Po čtyřicítce mám čím dál větší potřebu mít víc času jen pro sebe, souvisí to podle mě jak s fyzickou stránkou člověka, tak duševní. Možná jsem v tom výjimka, co vím ...