mám deti, první z mladické nerozvážnosti, tedy ochoty hledět do budoucna s jistým optimismem plus si pamatuju, že jsem se říkala, že jsme výsledkem dlouhé řady generací a generací a generací, které prošly ledasčím a přežily často asi nepředstavitelné věci, takže není důvod v tom nepokračovat. Druhé dítě už jsem měla víc racionálně, aby první nebyl jedináček a třetí náhodou. Miluju je všechny a čím dál víc se bojím, čemu budou vystaveny. Už to s těmi útrapami, které generace předků přežily až k nám, nevidím tak teoreticky ; asi mi s věkem roste představivost.

Rozhodně se o ně bojím, čím dál víc se bojím, že přijde chvíle, kdy mi budo zazlívat, že jsem je vrhla do světa ... kdybych ted deti neměla, tak bych těm neexistujícím dětem prokázala nejvíc lásky tím, že bych nešla na reprodukční kliniku