Prave tahle zverejnena informace, dle meho nazoru, velice osvetluje jadro pudla ve sporu. Kdybychom divali z perspektivy ditete v tomto konkretnim veku a situaci, pristup socialky je pro nej citlivy a dost pravdepodobne potrebny: to dite zkusilo dost jiz od tehotenstvi a melo dost duvodu vnimat matku jako osobu hostilni, naposleze i proto, ze napadala osobu, kterou povazovalo za svoji maminku. Nebylo by dobry ho nechat s ni bez bezpecneho zazemi a empaticka osoba by to nechtela provest ani steneti. Kdyz se pise, ze matce chybi empatie a pochopeni pro potreby ditete, neni to abstraktni vytka, v tomhle pripade opravdu ne. Kdybychom se ridili principem ochrany ditete „predni je zajem ditete”, doposud vse dobre.

Lze ovsem spolu s disentujicimi soudci klast otazku, zda ta podpora pro navazani vazby mezi ditetem a matkou nebyla pak spise iluzorni, to jest zda neslo o latku, kterou pro tuto zenu neslo prekonat. Oni to tak doslova neargumentuji, dale jsou uvahy moje. Je primerene ocekavat miru empatie a socialnich dovednosti od osoby v pozici S.-L., tedy dovednosti, ktere by były typicke pro osobu emocne a socialne vyzralou? Tedy żeby se snazila spratelit anebo prinejmensim vyhybat se konfliktu s pestounkou a snazila si priklonit ditete aniz ho vytrhla z jeho bezepecneho sveta? Jasny, psychologicka pomoc nemusela byt prijata jako urazka a ponizeni (jak se nekde snazi podsunout), ale jako pomoc k ziskani nadhledu, prohloubeni empatie a usporadani priorit, ale jak rychle by mohla takova intervence efektivne pomoci? Jak dlouho dite musi cekat na dozrani matky a kolik diskomfortu pro nej v tomto procesu je jeste prijatelne? Pro jak zranitelne dite je prijatelne kolik tech neprijemnosti? To je spise oc v teto kauze pobezi. (Co se tyka toho diskomfortu, tak nedavny rozsudek v neprospech Norska Jansen vs. Norway zhledal, ze stresove a psychomaticke reakce po schuzkach s matkou u ditete nemelo by byt dostatecny duvod (mezi jinymi duvody) pro zruseni styku, ale tam slo pouze o asistovany styk 4krat do roka na hodinu, nic takoveho, co se by dalo nazvat navazanim psychologicke vazby minina ci batolete s matkou.
Takove otazky lze klast i s vyhlidkou na dlouhodoby zajem ditete, nejen s litosti pro matku, ktera bez pochyb litost a pochopeni vzbuzuje a si zaslouzi. Jeji zajem ovsem neni a dle deklarovanych principu mezinarodniho opatrovnickeho prava by nemel byt staven nad zajmem ditete. Obecne na tyhle otazky neni mozny odpovedet bez znalosti spisu vcetne jeho konfidencialnich casti, tedy nalezu ohledne toho, jake konkretni psychiatricke potize to dite melo, na cem spocivaji soucasne omezeni materske kompetence matky, a jak konktretne probihaly schuzky, kdy a jakym smerem nastal pokrok v potrebnych rodicovskych kompetencich (vubec li nejaky). Potiz je v tom, ze majorita v dosavadnim rozsudku ESLP żadne zasadni vady neshledala, pomoc a sance matce tedy spatrili dostatecnymi, a disentujici soudci timto smerem sve namitky nejak zvlast dobre nevyargumentovali. Zastupce pani S. L. spice procitene recnil a privadel svoji mandantku do breku (na pani Valovou to jak videt zabralo), ale ke konkretnim skutecnostem se hlasil jen letmo. Jeho protejsek mel o kus vecnejsi projev, ale take odkazoval pouze na body ve spisu. Także ja si pockam na rozsudek, a prectu si original. Na pani Valouvou (a jeji vselijako klony s naratyvy od Sputniku) doporucuji nespolehat, alespon pokud chcete pochopit o cem ta kauza (a soucasna debata o opatrovnictvi ESLP) vubec je.