Podporují nás drobnými pozornostmi. Tchánovci i mí rodiče. Tu a tam podstrčí vajíčka či brambory nebo něco na přilepšenou synovi, třeba stovku. Aby zaplatili tábor či něco většího bych si nepřála a oni takové věci považují za zbytečné. Takže v tomto panuje rovnováha. Tchánovci hodně hlídali když byl syn malý. Pak jsme se odstěhovali (bydleli jsme v jedné vsi) o kus dál. Syn je už velký, "hlídat" nepotřebuje. Babička s dědou se ho vehementně dožadují, ale syn v pubertálních letech se tam už nudí. Dokud byl batole a stačilo mu pískoviště na dvorku tak ok. Dneska ho k babičce a dědovi musíme přesvědčovat. O prázdninách byl přes dva týdny u mých rodičů, tam jezdí rád a druhé babičce to bylo líto. Přesvědčila jsem syna, že babička a děda z druhé strany by ho tam taky rádi měli, tak to pochopil a byl tam dva dny. Po dvou dnech jsme tam pro něj přijeli, babička hned vyjmenovala, co všechno uvařila a kolik toho vyžehlila a udělala. Syn byl celé dny na mobilu a těšil se domů na kamarády. Nedovedu pochopit, proč po něm tak touží ho tam mít, a pak s ním stejně nikam nejde. Ale oni jsou takoví. Jakékoli aktivity co stojí nějakou korunku jsou pro ně mrháním penězi a časem, který se dá strávit "užitečněji".
Za mými rodiči jezdí rád. Jsou trochu akčnější a když nikam nejdou, tak ho aspoň zapojí do práce. A kupodivu nepřišel k žádné úhoně, naopak.

A oba rodiče, z každé strany se dožadují častějšího navštěvování a já s tím mám ten problém, že to časově strašně těžko zvládám, jak časově tak psychicky. Rodiče z každé strany mají pocit křivdy, že upřednostňuju ty druhé. Tchánovci maj pocit, že upřednostňuju vlastní rodiče, moji rodiče zase naopak, že u tchánovců jsme pečení vaření, protože bydlí blíž. Není to pravda. Mám je všechny ráda, ale chci trávit aspoň trochu volného času podle sebe. Práce, brigáda, zahrada, dům, synovo turnaje... Buď se tráví sobota u jedněch rodičů, nebo u druhých rodičů, nebo má syn turnaj. Sice tam s ním nejezdím, ale musím být na telefonu a dojet pro něj, protože se sám domu nedostane. Mám toho někdy fakt dost. Nechci žádné brambory či vajíčka ani peníze, jediné co chci je, aby pochopili, že je máme rádi, ale není v našich silách se vídat každých čtrnáct dní, protože pak nemáme žádný víkend jen pro sebe. Když si ho uděláme a nikam nejedem, nastane prodleva víc než čtrnáct dní a následují výčitky, že jsme u nich dlouho nebyli. Ach jo.