Přidat odpověď
Církev a její jednotliví představitelé mají nad věřícími obrovskou moc. V ideálním případě jim každý týden sdělují různá moudra a jsou lidé, kteří jsou zvyklí své kněží poslouchat na slovo. Pro člověka zvyklého chodit dlouhá léta do jednoho kostela (a třeba sedět na stejné lavici vedle stejných sousedů) není jednoduché se případně sebrat a jít jinam (nebo nechodit nikam), i když rozeznají, že to úplně není ono. Takový nepovedený kněz jim dost zásadně zasáhne do života. Navíc jsou kolikrát jejich bližní různí lepšolidi, kteří jsou nejen lepší než nevěřící psi, ale povyšují se i nad sebe vzájemně - že věří líp, usmívají se na kněze, byli v kostele minulou neděli, přesně vědí, co kdo cítí nebo má cítit.
A to je jen naše místní realita, kde jde především o psychickou stránku věci.
(Pak jsou samozřejmě místa, kde církevní představitelé zasahují do politiky, ovlivňují místní dění, veřejné investice, diktují, kdo má být zvolen a podobně, nebo fungují v podstatě jako světská moc a nástroj komunikace s establishmentem, do níž projikují svá přání, názory a touhy.)
Předchozí