No, přímo omluva bych tomu neříkala, ale umí někdy připustit, že něco zvrtal, zapomněl co slíbil, nestihl, protože zase špatně plánoval a tvářit se přiměřeně "zkroušeně". A někdy zase ne - to pak jsou ty nekonečné debaty, které znám i z dětství od našich ve stylu "ale nic takové jsi neříkala" nebo "o tom jsme mluvili, ale nic jsem ti neslíbil", "to jsi asi špatně pochopila", "nic takového si nepamatuju" - a to musím říct, že poslední dobou říkám občas i já a fakt přitom někdy nevím, jestli "to" jen špatně pochopil nebo co jsem přesně řekla ... Asi to nebude lepší :-( Ale tedy dobrá vlastnost mého manžela spočívá v tom, že se při mém "rozčilování" téměř nikdy neurazí, nechá mě vyvztekat (řešení "chovám se chladně" já tedy obvykle nevolím) a dělá jakoby nic. To spíš já se někdy mám tendenci urážet, když něco vyčítá on mě ...