šuplíku, jediné, z čeho jsme jako vesnice s posádkou těžili, byla "pohotovost" - lékař v kasárnách, kino (ale to jsme měli i obecní, vojáci měli vlastní sál, někdy pro děti pořádali akce a promítání), vojáky, co nám mohli zorganizovat dětský den nebo třeba zapůjčení autobusu pro školu... jako děti vojáka z povolání jsme neměly žádné extrabuřty, nějaké zásobováníí nebo tak je naprosto mimo... finančně jsme na tom byli coby důstojnická rodina spíš hůř než sousedé - zaměstnanci železáren... rozhodně naplatily žádné výhody pro děti a rodiny vojáků oproti civilním rodinám