Asi jsem krutá, ale já si fakt neumím představit, že někdy v životě zvednu telefon a zavolám svojí tchýni. Vůbec netuším, co bych jí měla vyprávět. Sama jsem svoji vlastní rodinu úplně odstřihla a nemám z toho výčitky svědomí. Jen mi rodina strašně chybí a nikdy se s tím nevyrovnám. Teda nechybí mi moje vlastní biologická rodina, ale vědomí, že mám mámu a tátu a mám komu zavolat, abych se třeba pochlubila, co se mým dětem povedlo a nebo abych měla komu říct, že se šíleně bojím. Jsou chvíle, třeba letos v létě, kdy mi ta rodina, co drží při sobě a pomůže v období opravdu velkých krizí, kdy mi ta rodina fakt chybí.
Manžel pochází z normální rodiny, ale má výrazně starší sourozence a ti mají děti, které jsou bratranci a sestřenice našim dětem, ale sami mají děti ve věku těch našich. A tchýně se k těm našim postavila prostě stylem, že vnoučata už měla. Nemůže pochopit právě to moje odstřihnutí. My si prostě nesedly. Navíc bydlíme 500 km od sebe, takže ty běžné návštěvy se nekonají. Hlídání a prázdniny u babičky naše děti nikdy v životě nezažily. Asi mám paměť jako slon a pamatuju si ty drobné křivdy z její strany fakt dobře, ale ony byly tak kruté, že komplet zavřely moje dveře k ní. Manžel sám s ní mluví maximálně jednou za měsíc. Představa Vánoc s ní je děsivá a pro mě nepředstavitelná. Sama jsem zvědavá, jak mi to v budoucnu udělají moje děti. Vyrůstají komplet bez širší rodiny a vlastně vůbec nechápou, že taková věc existuje.