Přidat odpověď
Stalo se. Prostě to na mě tak padlo. Je to únavné, vždy po čase bojovat s návalem myšlenek na sebezničení. Tak snad to tu vyřeším jednou provždy.
Byl to akutní nástup, byť dobrovolný a tak jsem se o ocitla na prijmovem oddělení. V první řadě vám odeberou vše. Zůstane vám jen oblečení bez pásků, vytáhnou vám veškeré tkaničky z tepláků mikin i bund, odeberou doklady, zapalovač i telefon. Kouřit se chodí jen v určeném čase pod dohledem statného ošetřovatele který vám i zapálí a jen jednu cigaretu. Pokud nemáte vlastní kávu cukr a mléko, máte smůlu. V určený čas sestra uvaří kávu, kterou si ale nesmíte vzít s sebou do kuřárny. Představte si veškeré možné psychické poruchy v nestabilním stavu. A v tomto čekejte na přeložení na jiné oddělení. A ano, léky podává jen sestra (seberou vám i celaskon) a bez povolení lékaře vám nedá ani Ibalgin na hlavu. A ano, kontrolují pusu jestli jste lék polkl.
Představte si devět dnů v tomto režimu, než mě přeložili sem, na terapeutické oddělení.
Byla to nejdelší noční můra mého života. Nevím, jak dlouho teď budu tady.
Ani nevím, proč to sem píšu.
Snad jen, že všechno se dá nějak vyřešit a doufám v lepší budoucnost.
Je to zvláštní zkušenost.
Předchozí