Přidat odpověď
Na klavír mě dovlekli původně víceméně násilím, ale talent tušili správně, takže mi to hodně šlo. Bavilo mě to. Kašlala jsem na to, co jsem měla za úkol, ale hrála jsem z not starší ségry celý dny. Klavír a muzika s ním mi zůstaly. Takže ten prvotní impuls byl super, necvičila jsem, ale šlo to do tý míry, že i s tím jsem proplouvala a sem tam odněkud přinesla nějakej diplom. Na veřejnosti a soutěžích jsem ale hrála nerada, brala jsem to jako velmi soukromou zálibu a tu jsem si až později přenesla do hraní s kapelou (na úplně jinej nástroj).
Svýho času jsem trochu zazlívala rodičům, že mi vymluvili jízdu na koni. K tý jsem se ale tak jako tak dostala jako dospělá osoba středního věku, v době, kdy už jsem na ten sen dávno zapomněla. A zpětně - s mojí tehdejší alergií a s tehdejšími léky, které mi nezabíraly... asi by to nebyl býval dobrej nápad.
Když koukám zpátky, tak k věcem, o které mi opravdu šlo a opravdu mě táhly, jsem se nějakou oklikou v dospělosti stejně dostala, to nebyli jen ti koně...
Předchozí