Podle mě je to dítě od dítěte. Mám doma děti dvě a vidím, že na jedno neplatí snad nic, musíme poručit případně tlačit. Jak netlačíme, přestaneme působit, tak se na vše řekněme důležité vykašle. A přiznávám, že v kombinaci s náročnými zaměstnáními nás rodičů a při denních konfliktech s ním jsme zůstali už pouze u tlačení školy, ale samozřejmě stále vysvětlujeme, snažíme se "skrytým" způsobem na ni působit. U školy si říkáme, že to je opravdu nezbytně nutné. Holt si říkáme, že musí samo dozrát nebo nevím
Bylo dobré v plavání, kendo mu také šlo, flétna byla fajn...
Druhé dítě je šikovné ve škole, jde mu klavír - koupili jsme klavír, podporujeme, kde a jak můžeme a zdá se, že pokud má učitelku klavíru, která mu vyhovuje, tak pokračuje. Tady stačí vysvětlit, případně podat nápomocnou ruku a jde to.
To starší dítě jsem hodně řešila a mám často slinu ho řešit, mrzí mě přístup, který k věcem má, baví ho jen PC, filmy, seriály, písničky a běhání na trenažeru. Ale postupně si říkám, že my už opravdu více nemůžeme vzhledem k jeho věku než se smířit s tím, že buď dozraje s dospělostí a nebo holt bude celý život "svoje". Štve mě, že svým způsobem závidí tomu mladšímu dítěti, že mu to vše jde, že dotahuje věci do konce... ale nehodlám s tím nic udělat
Také mě to mrzí...