Moji sourozenci se dávají slyšet, jak jsem nikdy doma nic nemusela. A jo, nemusela, párkrát jsem luxovala, utírala prach, vynášela koš, ale žádná pravidelná povinnost, snad až na ten koš. Pak jsem mezi maturitou a nástupem na VŠ párkrát vařila, protože jsem měla dlouhé prázdniny a zrovna se to hodilo. Většinou to proběhlo tak, že jednou jsem to vařila někdy o víkendu pod dohledem, podruhé pak už sama, když to bylo na programu. No a ve 21 letech ještě během studia jsem už vedla vlastní domácnost. Co jsem neuměla, to jsem se prostě naučila, někdy s radou od mamky po telefonu. Ale nijak mi nechybělo pérování od raného dětství. Naopak mým sourozencům to, že oni museli, vedení vlastní domácnosti nijak neusnadnilo.

Naše děti doma taky nic extra nemusely a nemusí. Ne že by pokusy neproběhly, ale tím, že nebyla akutní potřeba, aby to nebo ono dělaly právě ony, tak to prostě nefungovalo a člověk pak měl spíš pocit marnosti a selhání. A jak se ukázalo, tak úplně zbytečně.

Jako předškolačky třeba neměly problém si večer poskládat svoje oblečení, přpravit si na ráno čisté, v deseti letech to byla katastrofa. Dopravit špinavé prádlo z pokoje do koupelny byl nadlidský výkon, připravit si čisté znamenalo vyházet celou skříň, podobnými katastrofami končilo i jejich působení v kuchyni, což se špatně kombinovalo s nutnými úspornými opatřeními vyvolanými špatnou finanční situací, takže si prostě samy ty svačiny a obecně jídlo nechystaly, nemohli jsme si to dovolit . Nešlo tedy o to, že by si neuměly nachystat jídlo, ale o to, že ho neuměly nachystat tak, aby vyzbylo na všechny. A to trvalo ještě nějaký ten rok, než dokázaly odhadnout, co je potřeba na které jídlo a tedy co je možné sníst k svačině a co ne, protože by to chybělo při přípravě večeře.

Uklidit si vlastní pokoj je ještě teď pro jednu z nich příliš náročný úkol. Ne proto, že by byla obskakované princátko, ale bez ohleduna to, kolikrát tím už prošla, tak jí to načení zatím nejde. A i ostatním holkám to nějakou dobu trvalo, podle toho, co tu čtu, tak jsou v tomto směru zaostalé, protože se to naučily příliš pozdě. Ale ono to víc souvisí s tím, že už lépe odhadnou, kdy musí začít, aby to pro ně nebylo nezvladatelné. A mám dítě, co mu nedělá problém udržovat si pořádek tak nějak průběžně a zároveň, když se to někdy rozjede, tak klidně uklidí i totální binec. A jiné dítě, které nezvládá ani to průběžné udržování, ani třídění a uklízení, když to přeroste určitou míru. Takže moc nevěřím, že to je výchovou, že tohle někdo umí a někdo ne. A holt tomu dítěti, kterému to tolik nejde, v tomhle stále pomáhám (třeba že včas upozorním, že se dostává za nějakou mez), bez ohledu na věk.

Ale cokoliv doma dělají, dělají proto, že je zrovna potřeba, aby to dělaly ony, ne proto, že my jsme jim řekli, ať to jdou udělat. Dokud to bylo o našem říkání a nutnosti kontroly, tak jsme se mohli na hlavu stavět, a nešlo to. Obzvlášť nejstarší je odolná a neplatí na ni žádná nátlaková metoda, a jako celek jsou také velmi odolné.

Kupodivu i bez drilu a nucení najednou ta nejstarší v šestnácti letech je schopná zorganizovat a zrealizovat kompletní úklid celého domu, postarat se o kočky, uvařit i v cizí domácnosti pro celou rodinu, sama vyjádřila přání naučit se prát prádlo (ono na tom nic není, jen tím, že já to realizuju většinou v noci, tak neměly jak to odpozorovat) a obecně má velmi reálnou představu o vedení domácnosti i co do peněz a nutných záležitostí okolo. A ani ostatní holky na tom nejsou špatně, všechny jsou ve fázi, že co zrovna neumí, tak když bude potřeba, tak se to prostě naučí tím, že to začnou dělat a sem tam se zeptají, co a jak a celkem o to mají i zájem.

A ještě mě napadlo k tomu balení zavazadel, taky jsem dlouho balila pro celou rodinu. Vycházelo to z toho, že se starám o prádlo všech obecně, takže jen já mám tak nějak představu, kde se který kus oblečení nachází (a ano, máme hodně oblečení). A dokud bylo holkám jedno, co si na sebe vezmou (a to bylo hodně dlouho), tak bylo nejjednodušší, když jsem tuhle část balení dělala já pro všechny. Ale stejně to nemělo vliv na to, že když najednou začaly mít holky svoji představu, co chtějí a nechtějí nosit, že by si snad nezabalily samy. Přechod od "balím jen já" k "každý si balí sám" znamenal pouze to, že jednou jsem jim napsala orientační seznam, kolik čeho se hodí a vybrala jim vhodné zavazadlo. Ostatně, já si seznam píšu i pro sebe, protože ač systematik, vždycky se mi povedlo něco zapomenout. Díky seznamům jsem změnila to, že zapomenutou věcí už není něco nepostradatelného (často ručník, mycí potřeby, léky, nabíječka), ale zapomínám jen to méně podstatné. A že si poprvé balily samy ve dvanácti (čtrnácti nebo já nevím kdy) a ne v šesti nebo v osmi? Kdyby bylo nutné, aby to zvládly v osmi, zvládnou to (my jsme to tenkrát taky v těch školách v přírodě zvládali), jenže ono to nutné nebylo, tak to holt nedělaly.