ono je to vždycky těžké, když jeden chce a druhý ne... já se takhle zbláznila před 7 lety, dneska jsem přesvědčená, že díky hormonálnímu tělísku - nastal čas na výměnu a já najednou zoufale toužila po třetím dítěti, přímo fyzicky jsem vnímala tu potřebu, k tomu vědomí, že buď teď nebo už nikdy (v případě dalšího tělíska by další výměna byla za min. 5 let)... muž byl proti, z ekonomických důvodů, prostorových, ze strachu o můj fyzický stav, jak bych zvládla další porod (ty dva byly hrozné, což si pamatoval lépe než já)... byla to těžká krize, oba jsme byli hrozně nešťasní, zoufalí, nebylo daleko k rozpadu vztahu... pak jsme se dohodli, že tělísko půjde ven a uvidíme... během prázdnin jsem se srovnala, veškeré touhy odezněly, já "dostala rozum" a rozhodla se, že si nechám dát v září nehormonální tělísko - no, už jsem to nestihla
mrňavka je samosebou naprosto úžasná a skvělá, překvapivě našemu vztahu naopak prospěla, pochopili jsme, že jsme ji měli prostě "napsanou" v osudu, je úplně jiná, než naše starší děti (a než kdokoliv, koho znám), často si s mužem říkáme, že jsme šťastní, že ji máme...
co chci ale říct - ten pocit zoufalství, že nejsme schopni se shodnout, byl vážně hrozný, neumím si představit, že by to mělo trvat déle...
btw taky bych váhala, jestli "syn" není jen argument, jestli jde opravdu o to mít syna nebo třetí dítě...