Přidat odpověď
Nejsi jediná. Já taky dítě chci (chtěla jsem) a muž to odmítá. On má dvě, já jen jedno a strašně vím, že mi to nestačí.
Před rokem (- a půl) jsem z toho měla těžkou vztahovou krizi, fakt jsem intenzivně přemýšlela, jestli odejdu. Vyhrálo holt to, že můj muž je (jinak) skvělý a že mám vlastně strašně nekomplikovaný život. Ono v mém věku bych si našla chlapa holt jedině "taky" rozvedeného s nějakýma dětma a už by to byl život ve slepenci naše-jeho-moje, další ex-partneři atd. Takže jsem radši obětovala druhé dítě za svůj klidný život.
Ale jako svoji prohru a oběť to beru. A nejvíc mě bolí, že můj (jinak skvělý) muž odmítl uznat mou velkou potřebu a důvody, které za tou potřebou stojí.
Já, kdybych nechtěla, tak mám mnohem "silnější" argumenty než můj muž - můj zdravotní stav v minulém těhotenství, první nedonošeně a riziko opakování, nutnost totálka zas překopat svou práci ..., ale protože já chci, tak nic z toho mi nevadí a všechno jsem ochotná risknout a podstoupit.
Čili rozumové argumenty tahat do takové debaty je prostě ptákovina. Bohužel (pro nás, co dítě chceme a partner nechce) je podstatné, že ten partner nechce a proti jeho vůli to nepůjde. Zbývá se s tím smířit nebo si najít někoho jiného. Nevím, jestli jsi vůbec někdy vyslechla, co se za tím "přáním mít syna" skrývá.
Předchozí