Hele, třeba je to i o sebekritice a sebevědomí. V mém případě hrál hlavní roli asi pocit, že to nejlepší dám svým dětem já (bo to mám jednak rozmyšlený, druhak jsem matka, což ony věděly, cítily a poznávaly mě, čímž jsem cítila i já závazek), ne nějaká chůva. A ze všech lidí, které znám, jsem je bez obav nechávala hlídat akorát své drahé uklízečce (kterou znám léta a vím, jaká je). Věděla jsem, že na ně bude vždycky především hodná a milá, udělá, co jí řeknu a žádný rozvoj nebo ideje jsem od ní neočekávala.
Ze strany mé rodiny přicházela pomoc zcela minimální, ale než jsme si vyjasnili ty ideje a strategii rozvoje, tak mě to stálo celkem dost sil a děti už byly větší.