Grainne,

vidíš, a mně zas jako nepochopitelnej výlev emocí přijde to, co teď občas píšeš Ty.

Beru jako standard, že když má člověk malý děti, tak s nima je v nějakým kontaktu, kterej nemusí nutně zahrnovat pískoviště ani kostky, ale je to "vnímám tě". Nevím, jak už to popsat, aby se to nedalo vyložit jinak. Ale rozhodně to není o "vytváření pocitu nepostradatelnosti" a "absenci jiných zájmů" nebo nevím, co tu ještě padlo. Z čeho usuzuješ, že by to někdo z nás propagoval? Myslím,že většina lidí, co se účastní této debaty, má na to poměrně zdravý pohled (program rodiny se malému dítěti přizpůsobí, ale neřídí se jen jím a ničím jiným, někdy se zas musí přizpůsobit to dítě), a nevím, z čeho by se daly odvodit některé věci, které píšeš a které zní patologicky (viz to žití vlastního života dětí, aniž by se ohlížely, zda tím matka netrpí - normální člověk snad děti "pustí" právě proto, aby si žily po svém, a nebude se na ně věšet s tím, že něco nemaj dělat, aby on tím netrpěl)?