Evelyn, já sama nevím, čím to je, ale prostě doma, nebo někde v zavřených prostorech většinou řádil jako pominutý, obchody to samé, že bych si s ním mohla jít koupit oblečení na sebe, nebo boty, to ani náhodou, na to jsem v tom řevu fakt neměla náladu ani sílu vybírat... ale venku to bylo úplně jiné dítě, pohodové, poslušné...doma se válel po zemi vztekem, ale venku to nikdy neudělal, doma prováděl všechno možné, ale venku poslouchal... dodneška mám před očima scénu, jak jsme šli do parku, on jel na motorce a řítil se dolů z kopce, kde byl pak přechod se semaforem...já šla v klidu, věděla jsem, že zastaví, ale stará paní, co šla proti nám, měla v očích děs a koukala na mě, proč mu proboha jako něco neřeknu, nebo za ním neutíkám...věřím, že z jejího pohledu to muselo vypadat hrůzostrašně...nicméně syn dojel k přechodu, zastavil a čekal, až ho dojdu...byly mu myslím necelé dva roky