Jako učitelka jsem dětem nezadala deníček jako úkol, ale jako pěknou možnost, jak nám po prázdninách povyprávět o svých prázdninách. Starší dcera na prvním stupni deníček psala a bylo to OK, ráda si ho upravovala a zdobila. Mladší dcera má ADHD, nerada píše, nechce se jí číst a při slově učení nebo při čemkoliv, co zavání školou,nastává prudký pokles nálady až absolutní vzdor. Představa, že bych s ní denně měla dělat záznam o aktivitách, byť na pár řádků, je i pro mne jako rodiče děsivá. Celkově si stále říkám, že svou dceru jsem "vyfasovala" proto, abych pochopila, že ADHD jako diagnosa opravdu existuje (dřív jsem to brala jako jistou nálepku, často pro nevychované dítě, stejně jako řada mých kolegů), že přes veškerou mou snahu se školní výsledky nedostavují (navzdory nadprůměrnému IQ) a i díky ní si nyní uvědomuji řadu a řadu věcí, které bych si bez ní neuvědomila. I díky ní, redukuji povinnosti svých žáků, protože vidím, co to může způsobovat rodině i dítěti. A to i když jde o "neškodný úkol!.