Asi tak.

Je pro mě nemyslitelné být s partnerem, který by chtěl o čemkoli, co se týká nás obou, rozhodovat sám beze mě. Kdykoli.

Totéž beru ze své strany.

Považuji za samozřejmé dohadovat se i o takové věci, jako je změna zaměstnání (která se teoreticky týká jen toho jednoho, ale zasáhne do života oběma). Na druhou stranu považuji za samozřejmé i to, že to ani jeden tomu druhýmu "nezkazíme" jen tak, tj. pokud bychom měli námitky, tak by se netýkaly našich případných osobních mindráků, jako že by jednomu vadilo, že ten druhý bude vydělávat víc nebo tak něco.

Pokud toto nefunguje, tak si myslím, že na jednu stranu je logické, že se oba "jistěj" a jedou na sebe, na druhou stranu se nabízí otázka, k čemu je tedy takový vztah (kdy si partneři nedůvěřujou a snažej se jeden druhýho podfouknout) dobrý?